Binární záležitost

27. srpna 2016 v 11:28 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Horký a slunný podvečer pracovního dne, teplota se blížila magické třicítce a po modřanské cyklostezce se proháněl velmi početný houf bruslařů. Seděla jsem na lavičce, poslouchala šumění vody a po očku sledovala displej telefonu.


Přijde včas nebo se opozdí? O čem spolu budeme mluvit? Jsem vůbec schopná se s ním bavit?

Klepaly se mi ruce a bylo mi špatně od žaludku.

Nedařilo se mi svou nejistotu skrýt; několik mužů, kteří procházeli kolem (sériově, nikoli paralelně), se u mě zastavilo s otázkou, zda tu na někoho čekám a s nadějí se se mnou dali do řeči. V rozpacích jsem je odpálkovala a věnovala se dál hypnotizaci telefonu.

Bylo mi vážně špatně. Neuměla jsem svou nervozitu skrýt.

Vstala jsem, uhladila záhyby na pouzdrové sukni, která končila těsně nad koleny, jemně si prohrábla vlasy a nasadila úsměv na znamení, že nic nestandardního se vlastně neděje. Pomalým krokem jsem se k němu blížila. Zamávala jsem na pozdrav. Chtělo se mi otočit a utéct, ale nohy mě neposlouchaly; nesly mě přímo k němu.

Byl nervózní ještě víc než já, což mě určitým způsobem uklidnilo. Zdálo se mi, že kromě čau čeká ještě na něco dalšího (přátelský polibek, objetí…?), ale z myšlenky na fyzický kontakt se mi udělalo opět nevolno. Stála jsem tváří tvář k muži, kterého jsem jednu dobu milovala a nenáviděla zároveň; a kromě kolosální nervozity jsem v tu chvíli necítila vůbec nic.

Nemohla jsem se celý večer zbavit pocitu, že se před ním cítím jistým způsobem trapně - vlastně jsem ani neměla připravenou odpověď na otázku, co od něj chci, proč se s ním scházím. Otázka nepadla (což přikládám na vrub nervozitě a napětí, které viselo ve vzduchu), ale odpověď na to nemám doteď; nevím.

V jedné slabé chvilce na sklonku července jsem mu napsala "Sejdeme se?", čímž jsem si chtěla v opilosti vykompenzovat pocit, že mě tak nějak štve, že spolu nemluvíme. Z původní jasné a binární otázky se stalo několik půlhodinových hovorů po telefonu a stovky zpráv na whatsapp. A tahle zvláštní večeře.

Ani třetí sklenička vína nezmírnila mou vnitřní nervozitu; nevěděla jsem kam s očima, při vzájemných pohledech delších než několik málo sekund jsem klopila zrak a nemít make-up, bylo by naprosto jasně zřetelné, že se červenám. Útěchou mi mohlo být, že jeho vnitřní rozervání bylo patrně podobné; nebo alespoň tak mi to připadalo.

Jedna schůzka, jeden rádoby přátelský rozhovor a stačí. To napětí mezi námi je pořád; jenže ze záliby v chůzi po takhle extrémně tenkém ledu jsem vyrostla. Ovšem on asi ne.

"Kdy se uvidíme příště?"
A následoval výčet míst, kam by mě chtěl vzít. Nevěřila jsem vlastním uším.
"Hm. Promyslím to."
V duchu jsem si jen opakovala: Znovu už ne!

Při odchodu z restaurace trval na tom, že mě doprovodí na tramvaj. Na tramvajovém ostrůvku si konfrontačně stoupl naproti mně. Díval se mě takovým zvláštním způsobem; bylo mi jasné, že to nevěstí nic dobrého. Snažila jsem se blábolit nějaké nesmysly jen proto, aby nebylo ticho. Upřímně jsem doufala, že tramvaj co nevidět přijede a nebudeme muset tenhle večer ještě více protahovat. Připadal jsem si, jako kdyby mi bylo znovu 16 - neznalá, nezkušená a v nesnázích.

Když tramvaj přijížděla, nahnul se ke mně. Vyděsilo mě to; ve zlomku sekundy jsem provedla jediný možný úhybný manévr hodný takové situace - pusa na tvář a čau.

Nastupovala jsem do tramvaje a nechápala, co se to děje.

Od té doby pravidelné ranní telefonáty do práce, další večeře a jeden oběd. Kino jsem odmítla, stejně jako pozvání na místa, která jsou nenávratně spojená s tím, že jsme si v jejich kulisách kdysi vykračovali ruku v ruce.

Nic od něj nechci. Asi. Ten obdiv jako zadostiučinění stačí.

Nejtěžší pro ženu je namluvit muži, že on bez ní nemůže žít.

P.S. Je mi líto, patrně mi není předurčeno přestat psát. Zůstaňte na příjmu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 28. srpna 2016 v 16:16 | Reagovat

Jsem ráda, že si zpátky. A přemýšlím, který z nich by to mohl být :D

2 Petra Petra | 31. srpna 2016 v 21:37 | Reagovat

Tvé psaní mi moc chybělo a neustále jsem se sem vracela, co kdyby nááhodou tu bylo něco nového ... :)

3 Nora Nora | 6. září 2016 v 12:29 | Reagovat

Prosím, piš, i kdyby to měla být fikce. Jsi skvělá, čtivá.

4 Antea Antea | Web | 12. září 2016 v 18:48 | Reagovat

Jupí! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama