Soubor předvánočních dramat

23. prosince 2013 v 22:19 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Pan D mi vyrval srdce z těla, hodil do mixéru a zapnul nejvyšší rychlost. Cítila jsem se poraženě, ale vyškrábla jsem poslední zbytky svojí hrdosti a zakázala si žadonit, aby vzal své rozhodnutí zpět. Opakovala jsem si, že v jistém smyslu je to pro mě dobře; postavit vztah na tom, že ten druhý asi úplně se mnou být nechce, s výhledem do dlouhodobého horizontu jaksi nelze. Celé mi to připadalo jako absolutní vítězství životních jistot, pohodlnosti a manipulátorských schopností jeho manželky.


Opět jsem chodila jako tělo bez duše. Myšlenky na pana D a na poslední polibek, který mi dal téže ráno, kdy mi oznámil, že se rozhodl od ní odejít, se mísily s podivnou příchutí hořkosti z hovoru s jeho ženou. Vyčetla mi prakticky vše, co mohla, obvinila z toho, že se bojí, že si pan D ublíží a že spáchá sebevraždu, že v takovém rozpoložení ho ještě neviděla. A to že bude na moje triko. Kromě celkem dobře mířených apelů na moji morální stránku vypustila z úst ještě něco; že pana D konstantně svádím už několik let, tak jestli jsem spokojená, že se konečně zadařilo.

Byl to holý nesmysl, ale měla jsem pocit, že ať poznamenám cokoli, bude to mít stejný účinek, jako když budu mlčet. Rozhodla jsem se nepřilévat olej do ohně a spolknula jsem všechny drzé, leč dle mého soudu trefně pravdivé odpovědi, co mě napadly. Jako třeba - proč setrvávat v nefunkčním vztahu a ať se nediví, že od ní utíká, když se k němu léta chová jako gestapácký důstojník. Jako třešničku na dortu jsem si chtěla rýpnout do dvouleté sexuální abstinence, ale nakonec jsem se ovládla a nevyslovila to. Možná, že jsem měla.

Když to shrnu - po třech prázdných lahvích vína, po společně strávené noci na gauči u jeho kamaráda, po několika hodinovém milování a ujišťování, jak moc mu na mě záleží, mi i přes ranní kocovinu a kruhy pod očima oznámil, že od své ženy odejde. Podíval se na mě těma svýma oříškově hnědýma očima a já jsem věděla, že to myslí vážně, že by si se mnou takhle nehrál.

Bohužel, o několik dní a jeden zbabělý e-mail později mi oznamoval, jak udělal nejtěžší rozhodnutí svého života a zůstává s rodinnou. O svém zbrusu novém rozhodnutí napsal, že je pevné a neměnné, čímž mi asi chtěl taktně naznačit, že bych se do toho neměla dále míchat.

Jeho strohé oznámení mě zaskočilo nepřipravenou; stejně jako prve, a tak jsem se sama sebe ptala, jestli nejsem úplně padlá na hlavu, když jsem chtěla věřit tomu, že by to mezi námi mohlo fungovat. Zřejmě je to dobrá ukázka toho, že nejen ženy nevědí, co chtějí.

Musela jsem se bleskově sebrat a urychleně si ujasnit priority. Chtěla jsem být zase sama sebou.

Dny se vlekly a nebyla hodina, kdy bych nepřemýšlela nad (pro mě značně neveselém) vývojem věcí. Mohla jsem něco udělat jinak? Měla jsem něco udělat jinak? Je na mně něco špatně? Po trýznivých úvahách jsem došla ke zdravě sebevědomému názoru, že na mně není špatně vůbec nic, že mi nic nepřebývá a nic mi nechybí.

Stále jsem si v hlavě přehrávala všechna ta hezká slova, která pronášel zpravidla ve chvílích hmatatelné intimity na mou adresu. Nebyly to lži; věděla jsem, že to myslí doopravdy. O to víc mě mučilo, že s ním nemohu být.

Jsi krásná. Jsi sladká. Jsi tak křehká. Jsi úžasná. Mám tě rád. Miluji tě.

Začala jsem se soustředit na studium a na práci, protože pokusy o utopení se ve vlastním žalu mi připadaly jako příliš destruktivní varianta; ne že bych se o to sem tam nepokusila, ale ve stavech opilosti jsem si připadala ještě prázdnější a nešťastnější než za střízliva. Od chvíle, co mě nechal, běhám každý den. Přihlásila jsem se na pražský půlmaraton, co se poběží v dubnu, abych si stanovila alespoň nějaký cíl. Nikdy jsem neměla lepší fyzičku než nyní; což je skoro úsměvné.

Bylo tomu víc jak týden; dvanáctý den, co jsem ho neviděla, devátý den od rozchodu, který jsem považovala za definitivní. Pomalu jsem se dávala dohromady, i když ke stavu, který by se dal označit jako normální, jsem měla ještě celkem hodně daleko. Když mi zazvonil telefon a na displeji se objevilo jeho jméno, rozbušilo se mi srdce tak silně, že jsem si na zlomek vteřiny pomyslela, jestli se o mě nepokouší infarkt.

Jeho hlas zněl utrápeně, můj ale asi nebyl o nic lepší. Několikrát se mě zeptal, jak se mi daří. A tak jsem mu několikrát zopakovala s nepopiratelnou ironií v hlase, že naprosto výborně.
"A to mi voláš proto, aby ses mě zeptal, jak se mám?"
"No, asi ano."
"Aha."
Následovala chvíle ticha, kterou pan D přerušil velmi stručným dotazem:
"Nechtěla bys se mnou dnes jet na firemní vánoční večírek?"
Naprázdno jsem polkla a snažila se držet v sobě lavinu rozhořčení, která se ovšem po takovémto typu otázky rychlostí blesku drala na povrch.
"Ty si jako myslíš, že sedím doma v depkách, zírám do zdi a čekám, až mi zavoláš?"
"Ehm, asi ne."
Potlačila jsem další impulzivní odpověď; věděla jsem, že bych jí později velmi litovala, ale zasloužil by si ji - nalož si manželku a jeď tam s ní, užijte si to a mě už nech na pokoji.
"Co čekáš, že ti na to asi tak řeknu? Nevím, musím si to rozmyslet."

Srdce zase zvítězilo nad rozumem, doufám, že se neřítím do dalšího průseru, napadlo mě. Šla jsem si zaběhat, abych si vyčistila hlavu, ale místo toho jsem celou cestu naštvaně přemýšlela o tom, proč to pan D všechno tak komplikuje. Čas jsem měla výrazně lepší než posledně, takže zřejmě není nad to snažit se utéct svým emocím.

Věděla jsem, že s ním pojedu, že mu dám i přesto další šanci. To, co k němu cítím, jednoduše nejde ignorovat, nejde to jen tak přejít, nejde nad tím mávnout rukou. Nevyprchá to; mám ho ráda a toužím po něm až příliš dlouho.

Po běhu jsem se osprchovala, důkladně se věnovala úpravě svého zevnějšku, a když se mi zdálo, že od mého nevím uplynula dostatečně dlouhá doba, napsala jsem mu, že s ním teda pojedu. Chtěla jsem ho potrestat chladným chováním a zjevným naštváním, ale jakmile jsem nasedla k němu do auta a viděla jeho zlomený výraz, moje předsevzetí bylo to tam.

Řekl mi, že to se mnou myslel opravdu vážně, ale že pod tíhou tlaku rodiny (přeložila jsem si to jako manželky) nakonec couvnul a vrátil se domů. Odvětila jsem, že tomu moc nerozumím; co vlastně chce? Proč je to tak, jak to je?

Po vánočním večírku, po rozruchu, který vzbudil tím, že mě na něj přivedl, po protančeném večeru, po nekonečných polibcích na tanečním parketu, po explozi vášně na pracovním stole v jeho kanceláři, mi to konečně pověděl.

Nemůžu bez tebe žít. Zkoušel jsem to, ale nejde to. Všechno mi tě neustále připomíná.

Pan D ze mě nechtěl dělat svoji milenku, nechtěl mě dostat do takové pozice, ale nakonec to udělal a já se s tím chtě nechtě musela smířit.

Pár dní na to se mi svěřil s ošklivým výstupem, který doma absolvoval; neplánoval to vyhrotit před vánocemi, chtěl s odchodem (snad už úplně definitivním) počkat po novém roce, ale v klidu to prý už řešit nešlo. Jeho žena lamentovala nad tím, že s ní nemluví, že se na ni ani neusměje, že nemá zájem o sex. Na všechno jí pokýval hlavou a řekl jí, že ji nemiluje, že miluje někoho jiného. Co za smršť následoval po té, si už jen domýšlím.

Následovalo další kolečko přespávání po kamarádech a v práci. Manželka mu sbalila igelitku, spacák a vyrazila ho. Najednou mi to přišlo až podivně jednoduché - možná, že si na mě někde počíhá a vyškrábe mi oči; že by to vzdala, se mi moc nezdá.

Celý život hledám něco, někoho, co by mě dotvářelo. Bylo by fér si konečně přiznat, že nic takového nebo nikdo takový není; mohu milovat jiného člověka víc, než svůj vlastní život, ale nesmím přestat být sama sebou. To ztracené já se pak zatraceně těžko hledá.

Je mi třiadvacet. Muž mého života je o sedmnáct let starší. Tam, kde pohádka končí, začíná realita. Jako vroucí polibek, po kterém následuje otázka, která vás rozesměje a zároveň vrátí hodně rychle na zem: Umíš vlastně vůbec vařit?

Láska má jistě velký význam, jen bych rád věděl jaký.
Oscar Wilde
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nitrilla Nitrilla | 23. prosince 2013 v 23:36 | Reagovat

Wauu! A umíš? :) Že by happyend? :)

2 renuška renuška | Web | 24. prosince 2013 v 8:48 | Reagovat

Výborně, CP, výborně! Řekla bych, že právě tohle je ten poslední článek, který tu měl být, to završení.
Jsi skvělá a skvělou budeš pořád a já Ti nemůžu nepopřát běžné a "okoukané", ale o to upřímnější: HODNĚ LÁSKY!!! ♥

PS: ... sliby se maj plnit o vánocích ... Šťastné a veselé, moje milá :-)

3 Celene Celene | Web | 24. prosince 2013 v 9:43 | Reagovat

skvělý závěrečný článek, ale ta poslední otázka to naprosto zabila :-D jinak přeji pokud možno krásné Vánoce a následně šťastný nový rok :-)

4 Křivka Křivka | 24. prosince 2013 v 10:56 | Reagovat

Nečakala jsem takové vyvrcholení, to vážně ne. Ale přeci jenom HODNĚ ŠTĚSTÍ! :]
PS: Pokud bude někdy nějaká knižní verze, upozorníš na ni někde?

5 m. m. | E-mail | Web | 24. prosince 2013 v 11:08 | Reagovat

Osobně nestačím zírat nad tím, jak moc si pletkami s ním ubližuješ. A to jsem si myslela, že jsem s tím věčným stýkáním se s mým ex (který mi zlomil srdce a pak do mě ještě několikrát dělal a pak mě zase odkopával a zase do mě dělal...) byla největší blázen a pošetilec, a teď tu čtu story někoho, kdo do toho zabředl ještě mnohem víc a nechával si (a pořád ještě nechává) ubližovat ještě mnohem víc, a navíc to ještě zahrnuje další lidi, rodiny apod. Stojí to za to? Vážně to za to stojí? Strašně by mě zajímalo, co to na něm je, že je toho hoden, takhle ti ubližovat. Že mu to promíjíš a nenasíráš se na něj. Jak já měla toho svého za Božského a dokonalého, jak já ho milovala, a stejně jsem ho po pár letech jízdy na horské dráze nedokázala milovat víc než sebe, nakonec jsem sebrala koule na to, abych si uvědomila, že nikdo nemá právo se mnou takhle mávat, a od té doby bylo mnohem snazší se mu ubránit.

Já bych ti hrozně přála štěstí a hepáč, ale nějak si ho s ním neumím představit, protože mu nevěřím. Z toho, co čtu, je to nechutně nerozhodný člověk, kterému vůbec nedochází, jak tou svou nerozhodností a neschopností držet slovo strašně moc ubližuje lidem kolem něj. A vzhledem k jeho věku už se nejspíš nedá počítat s tím, že by se to změnilo. Jak si můžeš být jistá, že tě znovu neopustí? Já bych mu už po tom všem nemohla věřit. Je jedno, jak moc to všechno říká upřímně - už kolikrát dokázal, že na tom nezáleží. Zítra si to může klidně zase rozmyslet. V tom bych nedokázala žít.

6 Adelaine Adelaine | Web | 24. prosince 2013 v 11:20 | Reagovat

Já zase trochu nechápu, jak jsi s ním mohla jít na ten večírek, vážně ne. Kdyby mi někdo udělal něco, co on tobě, tak bych ho poslala do prdele. Co tě donutilo s ním tam jít? Po tom, co ti udělal? Mě by to asi hrdost a zdravej rozum nedovolily. Docela souhlasím s m.

7 Bubla Bubla | 24. prosince 2013 v 11:47 | Reagovat

Hezky 'happy end' :) no upřimně ráda bych věděla kam se tvé kroky budou ubírat dále a jak ten příběh skončí doopravdy :) a spíš než umím vařit bych se ptala na to zda o 17 let starší muž na tobě vidí něco jiného a lepšího než za 5 let uvidí na další mladší slečně, aby si se časem nestala další 'gestapáckou manželkou' i když věřím že s tvým elánem si kouzla co zabírají na muže zapomatuješ ještě dlouho. Je mi sympatické že si pána osvobodila z kruhu  zamotaného a prázdného života (nesnáším paničky typu 2 roky s tebou nespím :D),a  nefungující nebo rozvrácená rodina to už výjde na stejno. Spíš aby ty sis přišla na svoje a tenhle muž ti mohl nabídnout to co ty opravdu chceš protože spolkni hořkost Jsi krásná, jsi křehká - možná je jen uhranutej z toho že s tebou může mít na rozdíl od ní sex.

8 F F | 24. prosince 2013 v 15:53 | Reagovat

Kurvo zasraná. Beztak tě zase odkopne, nic jinýho nečekej. Zatím ho akorát baví tvoje o sedmnáct let mladší píča, nic jinýho na tobě zajímavýho není. Tele.

9 Confidentia Confidentia | Web | 24. prosince 2013 v 21:41 | Reagovat

[8]: Na rozdíl od F nade mnou, Ti to i přeju, protože tomu rozumím. Třeba to totiž bude jinak, odkopne neodkopne, F. jdi se vycpat. Jak já tohle chování nesnáším! Je to její píča, tak si hleď o tu svojí.

10 El El | 25. prosince 2013 v 11:39 | Reagovat

Mně je pořád hrozně líto pana R, nicméně ti přeju, aby ti nový start vyšel - pokud možno aby to už bylo definitivní. Nikdo z komentujících do toho nevidí tak, jako ty, a já věřím, že se v tom neztratíš. Přecejen jsi už prošla lecčím. ;) A doufám, že budeš psát dál. :)

11 A. A. | 25. prosince 2013 v 12:49 | Reagovat

A co by jako ten chlap čekal? Udělá z manželky idiota, tak by chtěl, aby mu velkoryse nechala všechno napůl, dala mu pusu na rozloučenou a s úsměvem a přáním hodně štěstí ho vyprovodila za milenkou? Být jí, taky ho vyrazím s igelitkou.
Zajímavý je, že všichni chlapi se naprosto typicky ohánějí tím, že manželka je bestie největší a vůbec jim nerozumí a milenka ta pravá a jediná. Ale jakmile dojde na lámání chleba, tak se zase zbaběle schovají za to, že manželka mu dala nůž na krk. Kdyby byl chlap, tak řekne, že teda jo, rozhodl jsem se, odcházím nebo eventuálně se ženou zůstávám, protože jistota dlouhodobého svazku je mi přednější. Za něj totiž nerozhoduje žena. On je dospělý a on si může svůj život uspořádat naprosto sám. Což nedělá a chová se ke všem naprosto bezohledně (včetně tebe, kdyby mu na tobě fakt záleželo, tak si obhájí jak rozhodnutí, že s tebou zůstane, tak i to, že s tebou zůstat nemůže, protože tě možná miluje, ale do budoucna je to neperspektivní a nerozumný). A rozhodně mezi oběma takhle nelavíruje. Jemu nejspíš ve skutečnosti žena zas tak děsný křivdy nepáše, navařeno naklizeno taky dobrý a akorát se prostě nudí. Jen jak psala slečna nade mnou, začne se nudit znova (imho to ani pět let trvat nebude), ty skončíš s nálepkou další protivný semetriky a přijde jiná o sedmnáct let mladší kočka. Ochotně mu nabídne žhavý a neokoukaný sex na pracovním stole a ty budeš ta nudná a špatná, co ho má přece nechat beze všeho jít za hlasem svého srdce (spíš jinýho orgánu).

12 Bib Bib | 25. prosince 2013 v 17:44 | Reagovat

Byt jeho manzelkou, rozkopu ti hubu, ty svine sobecka, co neumi myslet nicim jinym nez svoji prosukanou kundou.

13 Miss Hippo Miss Hippo | Web | 26. prosince 2013 v 16:01 | Reagovat

O tvém blogu už jsem kdysi někde četla, zavítala jsem sem jednou, ale moc mě to nenadchlo. Tenhle článek jsem ovšem přečetla jedním dechem (téměř :D ), tak se tu asi zas někdy objevím. Je to zajímavý, ten váš vztah. Jsem sice o něco víc mladší než ty, ovšem chápu, cos zamýšlela a mám pocit, že si dokážu aspoň představit, jak jsi se cítila, když ti napsal zbabělý e-mail nebo zavolal, abys s ním šla na firemní večírek. Snad se zas pan D. nerozhodne o balancování mezi dvěma, protože si neumí vybrat a bojí se manželky. Je pravda, že tohle je jediný článek, který o vás dvou čtu (takže si nemysli, že poslední), avšak myslím si, že přát vám, ať to vyjde, je na místě. Hodně štěstí s láskou a do příštího roku :))

14 J. J. | 17. ledna 2014 v 23:01 | Reagovat

Jsem ráda, že zase píšeš. Ale zajímalo by mě, ty si skutečně myslíš, že chlap,který se roky neumí rozhodnout a při každých pochybách utíká zpátky za ženou (tou, který je si jistý), je ten pravý?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama