Přísný zákaz štěstí

5. října 2013 v 22:26 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Nebyla jsem schopná se dokopat k nějakému infantilnímu závěru, jako to občas vídám v romantických filmech. V duchu jsem si občas představovala, jak se panu D dívám zpříma do očí a vyslovuji ony dvě slova a - konec, puf, váha všeho toho, co nosím v sobě důkladně ukryté, ze mě jako lusknutím prstu spadla.


Bohužel, tohle brnkání na strunu ryzí upřímnosti hraničícího s lehkou mentální poruchou nebylo převeditelné do praxe. A tak když už nic, alespoň to mírně nahlodalo mojí dříve skálopevnou představu o společném, klidném a symbiotickém životě s panem R.

Je to na houby být zakoukaná do dvou mužů současně. Jsou tak moc odlišní, že rozum jasně přikyvuje ve prospěch pana R. Jasně - mám problém, přiznala jsem si ho, ale odmítám ho řešit. Odmítám pana R opustit, protože je skvělý. A protože jsem k němu možná přilnula víc, než je zdrávo. Připadá mi, jakoby byla mezi námi neviditelná pupeční šňůra; takové pouto nelze roztrhnout. Když si představím svůj život bez něj, bolí to. Vše je šedé a ponuré. Nedokázala bych se bez něj smát a radovat. Je mou součástí.

Patrně by můj aktuální pocit rozervanosti časem vybledl a já bych se později ušklíbla nad tím, jak mě takové hlouposti mohly napadnout. Jenže to bych nesměla být citový sadista. Znamenalo by to zakázat si chodit za svými starými přáteli a vyhýbat se panu D. Ale to nedělám.

Přemýšlím nad tím, co mě sem, na maloměsto, pořád tak táhne. Možná mi to dělá dobře si každý týden ubližovat. Možná se v tom vyžívám. Možná potřebuji pravidelnou dávku očních kontaktů s panem D, abych mohla dalších sedm dní relativně v pohodě přežívat. Možná je ze mě přizdisráč, co se bojí své vlastní touhy a jediná sebeobrana, co mi zbývá, je potlačit vše, co z určitého úhlu pohledu není správné. Ubíjí mě to. Jsem zmatená.

Zločiny získávají na síle spěchem, dobré záměry prodlením.

Pár slov na závěr: A protože články asi tak rok nazpátek nejsou o ničem moc jiném, vyhlašuji na tohle téma informační embargo. Příště už o něčem jiném, nesporně zábavnějším. Že jsem vnitřně nespokojená ještě neznamená, že to tu budu omílat neustále dokola. Stačí.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vosková figurína Vosková figurína | Web | 5. října 2013 v 22:54 | Reagovat

Přijde mi, že to, že píšeš o své vnitřní nespokojenosti, tě jen činí zábavnější. A mimo to, kdyby bylo vždycky všechno dokonalé, nebylo by moc o čem psát. Sice je mi líto, že se máš špatně, na druhou stranu ale mám co číst. :))

2 Natas Natas | Web | 5. října 2013 v 23:31 | Reagovat

Vnitřní nespokojenost? Dokonalost? Mít se špatně? Upřímně, ruku na srdce, kdo znás ví, co je pro nás "správné", to co nevybočuje z přijatých kolejí nebo to, co nás činí šťastné i za cenu, že v očích druhých budeme ti zlí, ti co překročili hranici, které není, ale jako by byla? Když nenasloucháš sobě, touze, pocitům, emocím, srdci pak čemu? Když nežiješ pro sebe pak pro koho? Je to smysl? Má to smysl? Přemejšlíme nad tím, co by bylo "kdyby", zabírá to tolik času, že vlastně nezbívá místo na to žít teď a tady bez zábran a výčitek.

3 Ronka Ronka | 11. října 2013 v 19:06 | Reagovat

Až příjdeš na to, jak se zbavit citů, tak mi dej vědět... Sic mám manžela, ale u mě přetrvává láska k bývalému, se kterých jsem byla asi 3 měsíce - spíše tedy platonicky - také.... Nevím, jestli ty vazby k dřívějšku, prostě stará láska nerezaví. Upřímně už nevím, co s tím... Třeba na něco příjdeš :-)

4 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 15. října 2013 v 15:07 | Reagovat

Smekám za poslední odstavec, jal budu vždy psát jen o sobě ...
já bych tohle napsat nedokázal ...

5 Gabi Gabi | Web | 16. října 2013 v 22:35 | Reagovat

Naprosto tě chápu. Znám ten pocit, kdy člověk někoho ztrácí a v té chvíli si neumí představit život bez toho druhého. Jistě jsme si tím už všichni prošli. Ale je fajn, že ses rozhodla otočit. Udělej si trochu radosti a napiš o tom nějaký hezký článek :) Není to sice dokonalý lék na rozbolavělou duši, ale dá se to považovat alespoň za vitamíny ;)

6 A. A. | 18. října 2013 v 10:18 | Reagovat

Jsi prostě ještě nevyzrálá na to, aby sis udržela dlouhodobý vztah. Zamilovat a štěstím se vznášet umíme všichni. To, že se ze vztahu časem stane dřina, zamilování opadne a už to nepůjde samo, je normální. Společní psi, děti a hypotéky prostě nepřicházejí s prvním chlapem, který vám stojí za to, abyste se vedle něj probudili víckrát než jednou, člověk k tomu musí dozrát... Možná je načase přestat si malovat všechna ta společná hnízdečka, připustit si, že současný vztah je fajn tady a teď, zkusit pro něj něco udělat, aby byl fajn i dál v blízké budoucnosti a neřešit budoucnost vzdálenou. Jinak budeš mít snahu vždycky ze vztahu, který už není tak růžový, jako na začátku, utíkat prostě k jinému okouzlení, ve kterým se všechno zdá tak hrozně jednoduchý. Což je sice v určitým věku žádoucí, v určitým pořád tak nějak ještě normální, ale od určitýho věku to začíná být vůči těm protějškům prostě dost nefér, protože za svoje činy už jsme zodpovědní a umíme si rozmyslet, co to pácháme. Eventuálně fér zjistit, že ten vztah už nemá ani na blízkou budoucnost a jít od toho. I to je vůči partnerovi fér, takhle to vyhodnotit a sdělit mu to. Vyměňovat jednoho za jiného jak na běžícím pásu prostě proto, že vztahy se mění, vyvíjejí, stagnují nebo upadají, je ta nejmíň šťastná varianta.

7 Ta podobná Ta podobná | 18. října 2013 v 21:03 | Reagovat

Sjela jsem všechny tvoje články od začátku a změna před a teď je totální. Nemusíš řešit proč být nebo nebýt se svým přítelem. Jestli tě ten bývalý chce nebo ne. On kdyby tě vážně chtěl tak ti to prostě řekne. A jestli neumí být upřímný a není schopný o tebe bojovat, tak ať jde prostě do hajzlu. Važ si svého přítele který tě miluje, o tom co ti vadí na jeho práci mu řekni. A zbytek neřeš. Jen přátelská rada. Nemyšleno zle. Klidně ti to může být uplně u prdele. Těším se na další článek. Snad je vše ok.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama