Můj život s Anou

14. května 2011 v 21:01 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Určitě si říkáte, co sem motám nějaké dívčí jméno. Není přece pochyb o tom, že jsem do morku kostí heterosexuální jedinec. Ana není žádná slečna, ani jiný živý tvor. Je to způsob přemýšlení. Je to úhel pohledu na svět, na věci kolem nás. Je to něco, co vás dokáže dokonale zničit. Ana, anorexie, porucha příjmu potravy. Říkejte si tomu, jak chcete.

Dost mě nadzvedly všechny ty různé pro ana blogy, jimiž jsou hustě protkány stojaté vody českého internetu. Tenhle fenomén je na facku. Ty holky totiž nemají ponětí, do čeho se ženou.


Můj první problém byl, že jsem stála o pozornost. Za jakoukoli cenu. Nikdy jsem nebyla tlustá, dokonce ani oplácaná, ale velikost 36 byla prostě pro moji tělesnou konstituci zapovězené číslo. Začala jsem o těchto nesmyslet uvažovat někdy kolem svých 17. narozenin, a ačkoliv jsem si uvědomovala, že je to svým způsobem hloupost, spousta věcí mě přesvědčovala o pravém opaku.

Nechala jsem se nalomit důmyslnou reklamní kampaní módního průmyslu. Vzhlížela jako k modlám k dívkám, kterým mocně vystupovaly žebra, a přemýšlela o tom, že když budu taky taková, bude všechno jednodušší.

Začala jsem praktikovat zvrhlý jídelníček spolu s velmi neuváženou fyzickou zátěží. Hystericky jsem hlídala každý přijatý kilojoul. Snídaně se obvykle sestávala z nízkotučného jogurtu, jehož energetická hodnota na celý kelímek nepřekračovala 300 kJ. Pokud jsem si jej náhodou zapomněla předešlý den koupit, nesnídala jsem. Po zkonzumování čehokoli jiného by se v mé hlavě nastartoval obvyklý kolotoč výčitek. A ty jsem se snažila svým počínáním velmi dobře eliminovat.

Dopolední svačinu jsem jednoduše ignorovala a před dobou oběda obvykle zakousla jablko. Někdy kolem druhé následoval další nízkotučný jogurt a velké množství zeleniny. Celé jsem to zalila velkým množstvím čisté vody a cítila jsem se plná. Odpoledne přišli tradiční dvě hodiny v tělocvičně a poté hodina v posilovně. Večeři jsem si silou vůle odepřela. Později jsem ani nemusela. Mé další jídlo byla až druhý den snídaně. Tohle, prosím, neberte jako návod, jak na to. Tohle je cesta rovnou do pekla.

V tomhle šíleném rytmu jsem to vydržela několik měsíců. Byla jsem čím dál víc podrážděnější, ztratila jsem menstruaci a vypadávaly mi chomáče mé dříve výstavní hřívy. Všemožně jsem se všem vymlouvala, že jsem v pořádku, jen hodně sportuju, a proto jsem za posledních pár měsíců rychle zhubla. Byla jsem pyšná na své tělo; i když jsem stále viděla prostor, kde se zlepšovat. Na propadlém břiše jsem viděla neexistující faldíky, zdálo se mi, že mám stále velká a tučná stehna. Celý problém jsme viděla v tom, že příliš mnoho jím. Připadala jsem si nechutná a propadala jsem depresím.

Při výšce 172 cm mi ručička na váze ukazovala (nechutných) 48 kg. Konečně jsem vypadala jako všechny ty modelky z časopisů; ale nebyla jsem taková, jak jsem si vysnila. Z holky, která byla v pohodě, se stal uzlíček nervů, jež chvíli co chvíli vybuchoval.

Tenkrát ve škole si mě k sobě pozvala třídní učitelka. Podezíravě se ptala, co jím, a moje odpověď ji ani za mák neuspokojila. Doma mě začali nenápadně kontrolovat a čím dál častěji se matka objevovala v koupelně pod nějakou záminkou. Několikrát jakoby mimochodem utrousila, že bych měla víc jíst a že jsem strašně hubená.

Měla jsem pocit, že mi všichni chtějí moji námahu zkazit. Že mi závidí moji vyzáblou postavu. Třídní urgovala rodiče a ti mě dotáhli do ordinace praktické lékařky. Dle záznamů o mé váze, které probíhaly na každoroční povinné prohlídce, se mě přímo zeptala, jestli nemám poruchy příjmu potravy. Prohmatala můj krk a sdělila mi, že se jí zdá, že něco není v pořádku. Možná štítná žláza. A poslala mě ke specialistovi.

Ten si také rýpnul, že jsem příliš hubená, ale dále se tím nezaobíral. Endokrinolog mě prohmatal na těch samých místech, jako předešlá lékařka a usoudil, že se mu zdá vše v pořádku. Pro jistotu nechal udělat krevní testy s tím, že si mám zavolat.

Můj malý experiment s vlastním tělem, s vlastním zdravím, skončil tak, že se léčím z poruchy štítné žlázy. Ano, stále, teď. Dostala jsem strach; a strach je jeden z nejmocnějších hybatelů čehokoli. Strach o sebe, o to, jak dlouho by to můj organismus ještě vydržel. Jím normálně. Jím zdravě. Snažím se jíst pravidelně. Jen pan R mě čas od času láskyplně okřikne, že "od oběda jsem přece nic neměla, ať si rychle koukám něco dát".

Na dobu své málokilovosti mám velmi matné vzpomínky. Nebyla jsem schopná se soustředit, nemohla jsem se učit. Jak pak by to šlo s denním energetickým příjmem někde kolem hranice bazálního metabolismu. Dělala jsem kraviny. A za to se platí.

Dostávám záchvaty nepříčetnosti, když čtu o slečnách, co si podobně huntují tělo. Nikam to nevede. Jen ze začátku se to možná zdá docela zábavné. Až omdlíte ve škole na záchodku, až zjistíte, že to, co sníte, vyzvracíte, protože žaludek už prostě není schopen cokoli zpracovat, až budete bezvládně ležet na posteli a sbírat poslední kousky sil k tomu, abyste vstaly, bude už asi pozdě. Kdo si k sobě pustí anu, tomu přeroste přes hlavu. To mi věřte.

Cestou k pocitu spokojenosti není si cokoliv odpírat. Cestou je porozumět svým potřebám. Zní to velmi otřepaně, ale důležitější než cokoli jiného je mít se rád.
 

36 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Theresa Theresa | Web | 14. května 2011 v 21:11 | Reagovat

Taky mám problémy se štítnou žlázou, ale ty opačné, hypo, moje štítná žláza pracuje moc pomalu. Léčím se už 10 let a nevím, jestli to někdy vyléčím. Je to běh na dlouhou trať. Naopak vždycky jsem byla oplácaná, teď mám sice velikost 36, ale chtělo by to ještě spoustu dolazovat, hlavně se zpevnit a hýbat. Jenže na to mám vždycky výmluvy, jsem spíš kavárenskej typ, sednout ke sklence vína a knížce, nebo si jít někam zatancovat...

2 Nika Caesaris Nika Caesaris | Web | 14. května 2011 v 21:16 | Reagovat

Mám tu samou výšku, 172 cm. A na těch mám 45kg. Ale jediný problém se svojí postavou, kterej mám, je, že jsem moc hubená. Teď už vlastně nemám, protože jsem kvůli tomu, jak mě všichni označují za anorektičku (kterou v žádném případě nejsem), byla pořád smutná a v nehorázných depresích. Mít se ráda je to hlavní, ať už člověk vypadá jakkoliv. Já si na svoji postavu zvykla a udělala z toho, že nemám žádný prsa ani zadek, svým způsobem přednost. Jím tak, jak mám chuť, sežeru, na co přijdu, ale už mě netrápí, že prostě nepřiberu. Zkoušela jsem kolikrát i nutridrinky, ale nic. Navíc byly odporný. :D

3 Matthias - Zastánce vědecké metody Matthias - Zastánce vědecké metody | E-mail | Web | 14. května 2011 v 21:22 | Reagovat

Tak teď jsem značně překvapen, docela netradiční článek s hezkou otevřeností a poselstvím zároveň!

Přeju hodně štěstí!

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 14. května 2011 v 21:23 | Reagovat

Tyjo nedovedu si představit vést takový jídelníček...no fajn možná tu (pro mě nepředstavitelnou:D:D línej člověk) sporotvní zátěž nakonec, ale jídlo...bez fláku masa nejsem spokojená :D

5 mim mim | 14. května 2011 v 21:27 | Reagovat

ahoj, souhlasím s tebou, ale jak docílit té vytoužené vyzáblosti? jde to jinak než hladovkou? Stejně bych v životě nevydržela nejíst celý den, vím, že jsem to dělat neměla, ale pokoušela jsem se o to a  to že mám tak ukrutně slabou vůli a neodolatelnou chuť k jídlu mě možná zachraňuje před skázou, kdybych to dokázala, nejedla bych, kůli té postavě..vím, že je to špatný názor, ale vyzáblost je nádherná. Naštěstí to nemusím řešit, jsem si jista, že nikdy nepřestanu jíst :D

6 Sayuri Sayuri | Web | 14. května 2011 v 21:39 | Reagovat

Vždycky jsem lidem s takovouto zkušeností říkala "Já se radši dobře najím." Platí to pořád, moje velikost 38 sice není ideální, o číslo menší by se hodila, ale tohle řeší snad každá holka. Je škoda, že některé z nich si neuvědomí, že do toho spadly, a potom jen ztěžka hledají cestu zpět. Jsem ráda, že tobě se nestalo nic horšího (tím nechci říct, že problémy se štítnou žlázou nejsou hrozné!). Držím palce ať se naplno uzdravíš. :)

7 lamylucy lamylucy | Web | 14. května 2011 v 21:41 | Reagovat

Takže ty jsi to sama zažila? Jestli si někdy otevřela můj odkaz, tak jsi nejspíš zjistila, že mám hubnoucí blog, ale nikdy jsem nebyla zastánce "ana", protože mi prostě přijde jako pitomost CHTÍT anorexii. Neříkám, že nemám problém s jídlem ... asi jo, jím málo ... budu to řešit, až se vrátím z USA do ČR ...

Jsem každopádně ráda, že ses z toho dostala :*

8 Jane Jane | Web | 14. května 2011 v 22:14 | Reagovat

Poutavý a upřímný. Mně tohle naštěstí nehrozí, skončím spíš jako zakomplexovaná obéza :-D

9 AngeliQue. AngeliQue. | Web | 14. května 2011 v 22:19 | Reagovat

ano, ano, ano.. souhlasím .. nezažila jsem to na vlastné kůži, ale moje kamarádka s tím měla problémy (čímž nemůžu říct že s ní mám vlastní zkušenosti) spíš mám zkušeností s tou beznadějí kdy jsem viděla jak se mi ztrácí před očima a já s tím nemůžu udělat téměř nic. Naštěstí i ona si uvědomila, že to byla hloupost :)

10 jeanny jeanny | Web | 14. května 2011 v 22:59 | Reagovat

neni hezký číst o svých problémech u někoho jinýho. mám z toho uplně ty samé problémy jako ty. až na to že já jsem nezačala mít strach kvůli sobě. ale kvůli mému Oliverovi. bála jsem se, že bych mohla svojí pitomostí přijít o někoho koho tak moc miluju. teprve jsem začala něco dělat, ale doufám že to zvládnu...

11 jeanny jeanny | Web | 14. května 2011 v 23:00 | Reagovat

*pocity

12 Vysmátá Vysmátá | Web | 15. května 2011 v 9:47 | Reagovat

Já se svými 172ma centimetry a váhou 74 kilo rozhodně anu doma nemám :-D Rozmašírováná silou modelek vypadajících jako kosti potažené kůží jsem kolikrát celé dny nejedla a výsledkem byli křeče v žaludku a bolesti. Teď jsem zjistila, že pevný zadeček a velká prsa jsou dobrá cena za kulatější bříško- mám ráda svojí postavu a stále tu jsou tací, kterým se pořádný kus ženský líbí víc, než to co vídají v módních časopisech. Stále se sice trošku závistivě ohlížím po štíhlých holkách, ale nakonec já mám svůj život ráda takový, jaký je :)))

13 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 15. května 2011 v 14:49 | Reagovat

Takový článek jsem nečekala. Opravdu. Jsi dobrá, že jsi se dokázala dát dohromady. Píšeš o tom s nadhledem a ironií, to mne vezme za kost mnohem víc než srdceryvné výlevy.

Počítat kilojouly bych nikdy nedokázala. Ze dvou důvodů: matematika je pro mne sprosté slovo a jsem líná. To samé se týká posilovny.

Mám štěstí, že mi chutná "zdravé" jídlo a neustále někam chodím - pěšky. Nejsem vychrtlá. Jsem hubená, respektive byla jsem, než mi hormony z antikoncepce, kterou jsem brala kvůli rozhozenému cyklu, zařídily prsa a jako bonus zadek ;-) Nestěžuji si.

Podezření na problémy se štítnou žlázou se mi nevyhnulo, ale naštěstí se nepotvrdilo. (Ještě toho trochu.)Závěrem:

"Přijdou doby, kdy tlustí budou hubení a hubení studení."

14 Alli Alli | 16. května 2011 v 11:07 | Reagovat

Čím je člověk hubenější, tím větší má motivaci...jo, to znám. Já se zničila víc sportem, než nedostatkem jídla - jedla jsem víc než ty, ale i jsem víc sportovala (dva dvouhodinové tréninky denně a k tomu nějaký ten svůj sport navíc, alespoň 3* až 4* týdně) a věřila jsem, že nejen že zhubnu na svou vysněnou postavu (jo, 9 kilo za 2 měsíce takhle dolů šlo, ne že ne), ale že navíc zvládnu vysněný reprezentační limit. Tělo vypovědělo službu dva dny před kvalifikačním závodem, na který jsem tak makala a naštěstí to udělalo dost brzo na to, abych neměla žádné trvalé následky. A dost razantně na  to, abych přestala blbnout. Tak jsem lehce oplácaná, mnohem pomalejší, klidnější a mám se o poznání radši:-)

Nezvyklý článek od tebe, ale velice trefný. Když jsem poprvé narazila na pro-anna blog, málem mě kleplo...

15 Lucie Špačková Lucie Špačková | Web | 16. května 2011 v 12:33 | Reagovat

Anorexie je stálým aktuálním tématem jak u nás, tak ve světě. Myslím, že kdyby přibylo více modelek s pár kily navíc a propagovala je média v časopisech, nemuselo by tolik dívek umírat a trpět hlady. Psala jsem na toto téma článek s názvem :"Kult současné společnosti - okamžitě zhubni!" a mnoho dívek se mnou kupodivu souhlasilo. Zůčastnila jsem se soutěže krásy, jenž jsem mohla vyhrát nebýt finančních prostředků ostatních dívek. A i přesto, že jsem měla se svými 95kily úspěch, přebíjely mne štíhlé až vychrtlé slečny... Je to jako náboženství jenž přikazuje všem dívkám držet diety, nebo nejíst vůbec. Otázkou je  - kdy tohle všechno zkončí?

16 Lenič Lenič | Web | 16. května 2011 v 14:15 | Reagovat

Souhlasím s tebou. Mimochodem, téma hubenosti je asi ve vzduchu, minulý týden jsem psala článek o své prostorové výraznosti... :-D

17 Říjnová Říjnová | Web | 16. května 2011 v 17:45 | Reagovat

Znám, trochu. Vážila jsem 49Kg, jsem ještě o kousek větší než ty. Akorát že já jsem nějakou drastickou dietu nedržela, nechtěla jsem zhubnout, to vůbec. Večeřela jsem a o víkendu jedla relativně normálně, když pominu velikost porce. Ale jak říkáš, touha po pozornosti. Chtěla jsem si dokázat, že mám silnou vůli, vydržím to. Pak jsem si zas chtěla dokázat, že mám silnou vůli a budu jíst tak, jak mám, podle správnýho jídelníčku, což mi nikdy nevydrželo.
Teď mám o pár kilo víc, cpu se spoustou nezdravýho jídla, jsem alergická na slovo dieta, hubnutí a když mi někdo říká, že jsem moc hubená.

18 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 16. května 2011 v 17:57 | Reagovat

Bohužel ana girls neuvěří ničemu, co jim lidi říkají a ,co nesympatizuje s ana dokud si tím neprojdou.A ne každá je schopná se z toho vyhrabat.Dělala jsem práci,spolupracovala jsem s 8 ana blogy- vyléčily se 3 a jedna umřela, zbylé 4 se v tom dál plácají a myslí si, že dělají jen dobře a ostatní, co jim tvrdí opak jsou jen závistivci nebo tlusťoši.Osobně měřím 183cm a s takovou výškou je skoro nereálné být tlustá, když trošičku naberu hravě to schová výška a rozhodně to že nejsem,úplně hubená , ale holka,co něco má nevidím jako nevýhodu.Spíš naopak, je to efektivní výhoda...Horší je, když do toho někdo spadne neúmyslně.Kamarád,si díky poruše a rychlému metabolismu zajistil tři měsíce v nemocnici, protože nemohl přibrat ani kilo, i když jedl jako tank.50 kilo a to je o fous větší než já.Mysl ale i tělo jde hold snadno ošálit...

19 Andrea Andrea | Web | 17. května 2011 v 16:15 | Reagovat

[12]:Vysmata, tak to mas uplne stejnou vysku a vahu jako ja. Jenze me panbuh nadelil 5 prsa, proste zenskou postavu.
Chtela bych zhubnout jen 4 kila, vic ne, ale nejak se o to nesnazim. Jim, n co mam chut a kdy mam hlad. a citim se stastna. To je nejlepsi.
Souhlasim s tebou, ze nekterym chlapum se vice libi "zenska2 a ne vesak na obleceni.
Ja namisto diety, pisu o vareni:-)
Mej se a uzivej zivota.

20 Shara Shara | E-mail | Web | 18. května 2011 v 17:12 | Reagovat

Děcka, nekritizujte ty modelky, všechny nejsou takové ;)
Já mám 171 a něco přes padesát a fakt v životě řeším důležitější věci, než váhu.
Jinak ten článek je svatá pravda ;)

21 Bylinka Bylinka | Web | 20. května 2011 v 19:22 | Reagovat

Krásný článek! Tohle by měla být povinná četba pro holky, které začnou podobně bláznit...
Já sama miluju zdravou stravu a pohyb. Nikdy jsem nebyla žáádná vyhrtlinka, spíš naopak, ale za poslední dobu se mi podařilo zdravým životním stylem a jídlem shodit 10 kilo a blížím se normálu :-) A to jím mnohem více, než jsem jídávala kdysi, jen jsem obměnila skladbu jídla a dávám si pořádně do těla :-) Nic není nemožné, jen to člověk musí vzít za ten správný konec :-)

22 Weri Weri | Web | 20. května 2011 v 20:02 | Reagovat

asi tak, taky jsem se asi dva týdny domnívala, že jsem tlustá, a teďka pohoršuji okolí, když na řeči typou "jsem hnusná, nesluzší mi to" odpovím "a já jsem hezká a dnes mi to sekne" XD člověk by se měl naučit ocenit to, co je na něm dobré, a tím ty špatné věci zahnat :)

23 Gwinney Gwinney | Web | 21. května 2011 v 23:44 | Reagovat

Také jsem to zažila, máš pravdu kdo si ji připustí k tělu, má s ní co dělat, trvalo mi to déle než rok s z toho dostat, pomohla mi až psycholožka, všem které toproživají přeji aby se uzdravily a těm keré to mají za sebou at´ do toho už nestapnou

24 Rezzy Rezzy | Web | 23. května 2011 v 19:45 | Reagovat

to je opravdu silný příběh... chápu, že tě pro-ana dívky zvedají ze židle, mě taky, ale popravdě jen některé - když si člověk přečte víc článků nebo si s nimi delší dobu dopisuje, vidí mezi nimi rozdíly... některé jsou nemocné a ty potřebují pomoc, když jim budeme psát naštvané komentáře typu vzpamatuj se, jsi blbá, ničíš si zdraví apod., tak je nepřijmou a nepochopí... a pak jsou tady ty, které pouze touží po pozornosti, jsou... jak bych to řekla... při plném vědomí a uvědomují si, do čeho jdou, jestli chápeš, jak to myslím... ty nemocné při vědomí nejsou, mají pokřivený obraz, úplně jiné myšlení... setkala jsem se v léčebně se dvěma anorektičkami, jedna hubla, protože předtím měla opravdu nadváhu a prostě to přehnala, spadla do toho... postupem času diagnózu přijala a chtěla anorexii porozumět a vyléčit se... a ta druhá? byla to malá hloupá desetiletá holka, důležitá jako princezna, která ráda prohlašovala - museli mě odvézt do nemocnice kvůli dehydrataci, všichni se o mě báli a když mě vezli po té nemocniční chodbě, byl to takový adrenalin... tak takové mě zvedají ze židle taky, ale podle mě by se měly léčit spíš na nějakou poruchu osobnosti než na anorexii...

25 Dominique Dominique | 5. června 2011 v 10:35 | Reagovat

Taky jsem měla anu doma před 2 lety. Moje dřív krásná prsa najednou nebyla. Byla jsem malá vyzáblá kostička. Jsem malá a v nejhorších chvílích jsem měla jen 40kg. Dodneška mám problémy s imunitou všechno jsem si tím odpravila. Závodně jsem sportovala takže jsem vždycky měla silnější stehna do plavek. a to byla voda na mlejn pro mé vrstevníky a tím to všechno začalo. Pochybnosti, deprese a tak dále. Když se ohlédnu zpět, nechápu, co jsem to prováděla. Ale naučit se pak znovu jíst je ten největší problém. Dodneška nesním dospělou porci v restauraci. Takže fuj hnus už NIKDY! Tím, že jsem začala jíst se mi vrátilo všechno a hlavně moje sebedůvěra :)

26 punerank punerank | E-mail | Web | 13. června 2011 v 0:39 | Reagovat

Brrr, to si mám co číst na noc...
Před pár lety k nám chodívala slečna, o které jsem věděla, že bojovala s anorexií a byla i v nemocnici. až postupně vyprávěla o svých obsesích, spolupacientech, vážila nejméně 32 kilo. později zase snědla, co bylo a když nebylo co, nejedla...
Už dlouho o ní nemám zprávy a dost to bolí... Je to hrozně hluboká věc - nemoc, prostoupí vás a zase se snadno vrátí.
U ní to nebylo touhou hubnout, spíš rodinné problémy, ztráta identity - nejhorší je, že inteligence na tohle všechno nemá vliv...
Moc ti přeju klid a ať je tvůj život s Annou minulostí jednou pro vždy!

27 Mariani Mariani | E-mail | 13. června 2011 v 22:21 | Reagovat

Také jsem si sní lecos zažila.. Na ní už nezapomenu... Stále se vrací...

28 sophia-l sophia-l | Web | 14. června 2011 v 10:13 | Reagovat

Tleskám. Vypořádat se s něčím takovým chce obrovskou sílu a jsem ráda, že ses vyhrabala z toho bahna a uvědomila sis, jak cenné je zdraví dřív než ses úplně zničila. Taky nesnáším ty pro-ana blogy. Nejraději bych ty slečny,co píšou takovýhle s prominutím sračky přehla přes koleno a zmalovala jim prdel. Já vím, je to nemoc, není to snadné, ale proč to sakra musí šířit dál?

29 Gwinney Gwinney | Web | 28. srpna 2011 v 17:23 | Reagovat

Píše to za a.) po době kdy už jsi z toho venku potřebuješ to někomu sdělit a b.) nechce aby do toho spadly další dívky... Je to tak lehké a cesta zpět je namáhává, musíš s tím zápasit každý den,někdy se dokonce přemlouvaz aby ses najedla a říct si "jsem krásná"

30 xindiana xindiana | Web | 16. září 2011 v 19:52 | Reagovat

vím jaké to je... je to děsný...

31 RichardsFrances27 RichardsFrances27 | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 20:18 | Reagovat

People deserve good life and <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/personal-loans">personal loans</a> or term loan can make it better. Because people's freedom is grounded on money.

32 gav-i-ana gav-i-ana | 11. ledna 2012 v 16:06 | Reagovat

Ana...ach to byl sen. Tvůj článek je jedna velká pravda. Když si k sobě pustíš Anu, už tě neopustí a je navždy s tebou i po té, co si myslíš, že již odešla...nemám pravdu?

jinak já jsem na tom byla podobně, až na to že já jedla jen ovoce a zeleninu. mléko a maso mám už navždy znechucené. při 166 cm a váhou 31,5 kg mě odvezli na psychiatrii. pokud můžu poradit (i když vím, že je to ve většině případech zbytečné) nedělejte to! nedovolte, aby vás ovládla i kdyby ste si připadali sebevíc obézní....nebo to alespoň nenechte zajít tak daleko. protože v nemocnci se s vámi mazlit nebudou. jídlo 6x denně v takových porcíc, které není schopný sníst ani dospělí chlap.
Příklad jídelníčku v PRažském motole, když jste v programu ANA.

Sň: 2 loupáky, 1 jogurt, 1 hrnek (hnusný) přeslazený kafe
Sv: rohlík, máslo, 1 hrnek mlíka
Oběd: mísa polévky
             klidně i 8 knedlíků s nějakou omáčkou a maso
Sv: rohlík, ovoce (některé holky mají přídavek jogurt z obsah tuku min.3,5 %, PO DOHODĚ S NUTRIČNÍ)
V: 2 chleby, celý kelímek pom. másla, banán
2.V: chleba a vejce (NATVRDO)

33 Kája Kája | Web | 11. srpna 2012 v 13:09 | Reagovat

Já se s takovým problémem nepotýkám. Sice si hlídám, abych jedla spíš zdravě než nezdravě (takže rýže místo těstovin, cereální rohlík místo obyčejného, šunka místo vysočiny apod.), ale množství úmyslně neomezuju.

Ve třídě máme holku, která nepůsobí tlustě - spíš by jen potřebovala nějaké cviky na nohy a nejíst několikrát měsíčně v mekáči. Nejí a kupuje si náplasti a prášky na hubnutí. Na lyžáku se prý dokonce při běžkování vybulila...

To opravdu nemám zapotřebí. Takže jdu rychle něco sníst :D

34 AnnieMyasun AnnieMyasun | E-mail | Web | 7. dubna 2013 v 15:01 | Reagovat

Obdivuji tvojí sílu, já do toho zhučela ve 14 a celé 4 roky se v tom už plácám. 4 roky mi to sežralo.

35 angelicaa angelicaa | Web | 13. března 2014 v 18:31 | Reagovat

Ahoj nechceš spřátelit blogy,kdyžtak mi napiš na blog :)
Taky jsem si anou prošla takže ti rozumím.Doted mám problémy s menstruací a spousty jiných problémů,... :-(

36 Lana Alice Lana Alice | Web | 29. června 2014 v 9:51 | Reagovat

Na základce jsem si "Anou" málem prošla, měla  jsem štěstí, že na to máma přišla, den jsem vydržela třeba i o jediném rohlíku, pak taky nastaly výkyvy nálad a zapojilo se do toho sebepoškozování. Bylo to složité období(otec mě chtěl vláčet po soudech kvůli výši alimentů) a já jsem člověk od přírody nervózní.

Teď při výšce 164 cm vážím 60 kg ale chci to jen mírně zredukovat a zpevnit se, proto se snažím jíst zdravě a začala jsem běhat.

Díky tomuto exempóre jsem si uhnala alergii na lepek - celiakii a balancující hodnotu štítné žlázy.

Jinak moc se mi líbí tvé články :-)

37 Yami Yami | 6. dubna 2017 v 22:58 | Reagovat

Já hubla anou...půl roku...12 kg...povedlo se mi přestat. Bylo to zatraceně těžké a pořád se mi ozývá v hlavě...ale jím a nepřibírám ani nehubnu. Potřebuji jen zpevnit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama