Cipísek

5. května 2011 v 11:37 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
To nejpodstatnější z Velikonočního víkendu proběhlo s panem R v peřinách. Křečovitě jsem si zakrývala dlaní ústa, abych tchýni či tchána neuvedla do rozpaků. Pan R mi do ouška šeptal, jak jsem úžasná; a já druhou rukou svírala cíp peřiny. Patrně z toho důvodu, že jsem své momentální intenzivní rozpoložení musela nějak primitivně ventilovat.


Pro synovce pana učitele jsem už definitivně teta. Oblíbená teta. Teta, které se pokládají všechny ty všetečné otázky. Teta, k níž se tuze náramně tulí. Je to sice malý rozjívený ťuňťa, ale je fajn.

V pondělí jsem dostala symbolické štiplavé pohlazení pozadí, zamávala na rozloučenou rodičům pana R a spolu s ním se vydala spěšných rychlíkem do hlavního města. Nemohli jsme se rozhodnout, na čí kolej se vydáme. I po několika společně strávených měsících sebe nemáme dost; myslím, že v jeho přítomnosti mi tělo vylučuje do krevního oběhu nějakou vysoce návykovou látku. A jakmile nejsem s ním, hladina oné chemické sloučeniny nebezpečně klesne a dostaví se klasické abstinenční příznaky. Léčit jsem se s tím nebyla; a sehnat placebo by byl vážně docela oříšek.

Přišla rýmička, přišel kašílek. Ulehla jsem celá upocená do postele a posilovala imunitu. Jakž takž jsem se dala do víkendu dohromady; neplánovaně jsme s mým drahým zase navštívili jeho rodné město. Ehm, vesnici. Ehm ehm. Prostě ten konec světa.

Všimla jsem si takové zvláštní věci. Pan R po večerech dopisoval jakousi vědeckou stať, odborný článek, zatímco já si poklidně hověla na pohovce mezi spoustou polštářů. Chvílemi jsem jej sledovala, občas zase zeď, a tak jsem to dle libosti střídala. Zrak mi zabloudil dokonce až pod stůl. Člověk by tam očekával obyčejně nohy a nic víc; ale nebylo tomu tak. Pan R si chodidly hověl na malém kyblíčku, do toho se mírně pohupoval na židli, a se soustředěným výrazem hleděl do monitoru. Propukl u mě smích kolosálních rozměrů; pochichotávala jsem se jeho kyblíčku, na němž má nožičky, a nazvala ho Cipískem. Na svou obranu prohlásil, že stůl má docela vysoko, a tak si potřebuje někam složit nohy.

Ukazatelem skutečného charakteru člověka je, co by dělal, kdyby věděl, že na to nikdy nikdo nepřijde.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 m. m. | Web | 5. května 2011 v 12:31 | Reagovat

Velmi pravdivé.

2 miloSKo miloSKo | E-mail | 5. května 2011 v 16:31 | Reagovat

Ja mám pod stolom basový reproduktor, slúži na vyloženie nôh rovnako dobre ako ten kyblíček a dúfam, že s tým nevypadám ako Cipísek :-)

3 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 5. května 2011 v 19:01 | Reagovat

Já mám zase obsesivní potřebu pořád hýbat nohama, takže jsem všude ať už ve škole, v posteli  nebo kdekoliv jinde bombardována nadávkama, že mlátím s celým stolem a prostorem okolo sebe, protože jen třepu nohama, jako ratlík :D.....

4 Daisy Daisy | 5. května 2011 v 20:08 | Reagovat

Se slzami člověk ukáže,že neví co dál. Pošli tuto zprávu 15 lidem a až budeš hotový/á, stiskni F6. Osoba která je do tebe zamilovaná se ukáže na monitoru v písmenkách!Je to šokující,ale funguje to

5 Bezejmenná* Bezejmenná* | Web | 5. května 2011 v 21:36 | Reagovat

Kyblíček :D.

6 édita édita | Web | 20. května 2011 v 23:01 | Reagovat

málokdo dokáže psát o radostech i strastech svého běžného života tak aby to bylo poutavé a zajímavé.. blog jak se patří, pobavilo :)

7 Pavlynka Pavlynka | 21. listopadu 2011 v 19:42 | Reagovat

té látce se říká fenylethylamin :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama