Žádanka o převtělení

2. listopadu 2010 v 23:50 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Neb jsem slečna 'vím, co chci a jdu si za tím', podala jsem naprosto upřímně (a také pokud možno stravitelnou formou) panu Kloboučkovi své požadavky. Rozvalovali jsme se v čajovně mezi pořádnou kupou polštářů, popíjeli maté a jeden druhému pomalu odkrývali stinná místa a zákoutí své vlastní osobnosti. 


Vedla jsem dlouhosáhlý monolog na téma pan D a zakončila ho obnaženým přiznáním, že jsem schopná se podruhé v životě zamilovat, ale protože ještě stále tu je ta možnost celému našemu povyražení říct jasné stop, bylo by fajn si o tom promluvit.

Tlachali jsme o emocích bez emocí. Nebo spíš tak se to mohlo jevit nestrannému pozorovateli.

Měla jsem na krajíčku. Mé nitro pohltila mrazivá zima, ačkoliv okolní teplota byla v pořádku. A bylo to tu. Obrovský knedlík v krku a chvějící se hlas. Co mě to stálo sebeovládání skrýt negativní pocity, jež se zuřivě draly na povrch.

Ne, pan Klobouček mě neposlal, no, víte kam. Jen ke mně prostě necítí to, co já k němu. Alespoň že měl koule na to mi to povědět do očí. Má mě rád, chce být se mnou, jsem skvělá, zajímavá, úžasná, ale. Ale! Přiznání, že mu svým způsobem docela vyhovuje, že mám ještě pana O, mě přinejmenším překvapila.

A tak jsem zase spolkla těch osm písmen. Od té doby mě tíží na hrudi zase o něco víc.

To nejdůležitější není to, že já chci jeho, ale to, že chci, aby on chtěl mě.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 renuška renuška | Web | 3. listopadu 2010 v 11:57 | Reagovat

Kočinko moje, já sice nepíšu te´d komenty, neb nemám v sobě tolik sil, ale jestli my dvě nejsme propojené nějakým neviditelným osudovým kabílkem či čím, tak já už nevím. Ty žiješ můj život?
Ten citát přesně vystihuje, že příliš jasně si uvědomujeme co chceme, a o to víc chceme, aby to naše chtění bylo chtěné i z druhé strany, přesně tak to je. Milovat a být milován.
Kdysi jsme si taky takhle vyložili karty, hodně ze začátku /s panem Karbaníkem/ a já si pod sebou uřízla větev, protože jsem takhle rychle nechtěla o vyznávání citů ani slyšet a slovo "miluji tě" jsem chtěla ušetřit. Neplýtvat s ním tam, kde ještě není jasné, co je kdo za osobnost, za duši. A tím jsem ho zabrzdila a ... i přes všechnu lásku k němu, která samozřejmě časem nabrala na intenzitě a dokázala mi, že ho OPRAVDU miluji ... teď došlo k nejhoršímu. Tedy ne teď, pár týdnů, dva - tři?, ale já jsem stále věřila, doufala a snad, snad ty obavy, strach z budoucna a všechny další aspekty, které měly na svědomí náš oboustraný přístup ke vztahu samotnému, změní svou tvář. Snad i tím, co se dělo  - a nebylo to jednoduché - je posíleno to, co má vzniknout. Dospět. Bláznivou pubertu máme za sebou a je čas i racionálně uvažovat. A nezapomínat na srdce.

Co říct, abych Ti dala naději? Sama jsem se plácala v sebelítosti a hnípala se v minulosti. A tím víc jsem si uvědomovala, že ho nechci ztratit, protože mi na něm prostě záleží. Takže: věděla jsem, co chci.
Ty to taky víš. Tak si za tím stůj. Důstojně, ale přísně! Buď si jistá i přes slzy a věř!

2 Mysteria Mysteria | Web | 3. listopadu 2010 v 20:45 | Reagovat

Tu poslední větu jsi napsala krásně :)

3 Lenič Lenič | Web | 12. května 2011 v 13:12 | Reagovat

Aha. Tak oni existují lidi, co se cítí stejně jako já? Evidentně ano.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama