Uff.
Uff!
Naše rozhodnutí o nás říkají mnoho. I já jsem dnes - v tom příšerném šestatřiceti stupňovém vedru - volila mezi tím, co je snadné, a tím, co je správné. Mohla jsem jet řádit k vodě s Hafem, souložit s panem Z a nebo se dvě hodiny plahočit MHDéčkem za panem O.
Teď sedím na židli pana O, u jeho starodávného počítače, popíjím mochito (všechen led se už rozpustil) a rvu si vlasy. Co na tom, že nám nezbývá ani celých čtyřiadvacet hodin. Co na tom, že jsem odsunula svoje aktivity, pana Z a Hafa.
Asi žárlím. Ale tak nějak jinak, než je u ženské žárlivosti obvyklé. Nejlepší přítel pana O (excentrický a citově labilní král huličů a známý notorik) si s ním právě teď někde dává brko. Sotva jen jedno. Ano, mohla jsem jít jako ocásek s nimi; ale dívat se, jak pan O kouří jednu cigaretu za druhou a potom se zhulí, mě vážně nebere. Pak bych zřejmě byla naštvaná ještě víc. Ale nežárlila bych. Tak co je lepší?
Je sotva větší zklamání, než přijít s opravdu velikou radostí v srdci ke lhostejnému člověku.
Christian Morgenstern
Takže si teď protestně nalakuji nehty tyrkysovým lakem. Až ho uvidíte v tramvaji, autobuse nebo metru, vzpomeňte si na mě a na to, že zklamání je vlastně ten nejpůsobivější prostředek, jak najít správnou cestu.
Až přijde pan O zpátky domů (za hodinu/dvě/tři...) budu se bezstarostně usmívat, jako když odcházel. Mohla bych prohodit 'miláčku, ty už jsi tady? Tak brzo?'. Dochází mi trpělivost; ale má cenu se začít hrotit, když za pár hodin nás bude dělit kanál La Manche? Tohle měl být náš den.
Ou ... ten citát mluví za vše a já si ho s dovolením někdy vypůjčím. Přes všechnu lásku a jakési pouto říkám: "Pryč od pana O!" Tak to cítím už od začátku. Toť můj názor.
PS: Obávám se, že jen opravdu zkušení a životem protřelí muži pochopí, kdy je žena opravdu potřebuje ...