Neskutečný týden

28. července 2010 v 19:42 | Citová Prostitutka |  Citová prostituce
Ani nevím, kde začít. Události posledních několika dní se na sebe překotně kupí stejně tak jako použité oblečení, které házíte na jednu hromadu a čekáte, až ho někdo poníženě posbírá a hodí do pračky. Cítím se podivně, protože jsem doposud neměla šanci se z toho vypsat. Jednoduše nemám vypráno.


Pokusím se navázat na poslední rozjařilý článek o panu Tajemném. Mohla bych napsat, že je to kretén a víc se jím už nezabývat; ale asi Vám to nebude stačit. Shodou náhod jsem akutně potřebovala nocovat v blízkosti bydliště pana Tajemného, tak jsem mu drze zavolala a požádala ho, jestli u něj můžu přespat. Jasně, že nejsem naivka naivní a počítala jsem s možností, že spát u něj zároveň znamená spát s ním. Chtěla jsem to, ale pořád tu byla taková malá možnost ústupu a stáhnutí se - a prostor, kam bych mohla v tichosti vycouvat, se vždycky hodí. Vím, že jsem to nijak nezdůrazňovala (nebyl důvod), ale doposud jsem se s panem Tajemným osobně nesetkala. Ukousla jsem si opravdu velké sousto, což mi plně došlo před vchodem do domu, kde jsem si s ním poprvé potřásla rukou. V tu chvíli mi přejel mráz po zádech; nejednalo se o takové to příjemné mrazení z neznáma, naopak, šlo o naprostou frustraci z toho, že s někým pro mě tak nepřitažlivým bych měla za několik málo okamžiků sdílet lóže.

Následující hodina byla doslova hororová; natěšenému panu Tajemnému jsem se snažila diplomaticky vysvětlit, že s ním nebudu spát. Dal mi klíčky od svého bytu a se svěšenýma ušima zaklapnul dveře a odešel přespat do svého jiného apartmánu. Jenže ani přes svou znovu nabytou samotu jsem se moc nevyspala; pan Tajemný mě celou noc bombardoval zprávami se značně oplzlým obsahem a návrhy, že stačí říct a přijede. No, tohle už nikdy víc. Nevermore!

Vsadím se, že vás zrovna napadlo, jak moc hazarduji. S tím samozřejmě souhlasím, ale nemůžu si pomoci. Chci cítit, že žiju. Neustále se snažím vybočovat ze stereotypu, co prostupuje vším kolem.

A to se mi daří. Hlavně s panem Z, se kterým jsem promilovala další noc. Opila jsem se možná víc, než bylo vhodné (on zřejmě taky), ale intenzita, s jakou jsme si to rozdávali, byla absolutně nepopsatelná. Božský sex. Sugestivně bych velmi ráda popsala průběh onoho večera, ale krom ukojené touhy a rozmlžené vzpomínky na to, jak mi to - než do mě vstoupil - dělal jazykem, si nepamatuji nic extra konkrétního. Na to, že jsem to přehnala s alkoholem, jsem přišla až druhý den ráno. Neboť bolest hlavy a nechutenství obvykle nebývají pocity, které u mě obvykle následují po probuzení (a dokonce i po celé dopoledne).

Nevím, jestli úplně stojí za zmínku pan O a novinky, se kterými mě zásobuje ze zahraničí. Přichází mi od něj neustálá směsice zpráv sestávající se z dvou základních elementů - stesku a unuděnosti. Rád by se vrátil, kdyby mohl, ale smlouvu má na rok. A aktuálně žádný cash.

Stala se mi taková zvláštní věc. Nevěřím na osud, možná tak na náhodu. Z určitého úhlu pohledu se tyto dva termíny překrývají; ale pořád je pro mě stravitelnější tvrdit, že TO je náhoda, než že TO NĚCO je osud.

Schválně, co uděláte, když jde přímo proti vám krásnej chlap. Myslím mužně krásnej, ne nějakej metrosexuální derivát. Mně se to stalo před pár dny - a zmohla jsem se jen na dlouhý pohled z očí do očí, kdy jsem mimo jiné zhodnotila, že onen muž je tak neuvěřitelně sexy opálený, že to skoro ani nemůže být Čech. Na závěr jsem přidala úsměv a říkala si, jaká to bude škoda, až mě dotyčný mine a ztratí se v davu.
Světe div se; pan K nakousnutí opětoval oční kontakt, úsměv a zastavil se. Jeho první slova byla slova omluvná; že ho to mrzí, ale neumí moc dobře česky. Podlomila se mi kolena, ale sebevědomě jsem pokračovala dál. Zeptala jsem se ho odkud je. Z Chorvatska, odpověděl. Žije tu prý už pět let a zpátky by se ani za nic nevrátil, Praha je podle něj nádherná. Během půl hodinového rozhovoru jsme oba na sebe prozradili poměrně hodně; jen jsem zapřela, že jsem zadaná. Nevěřil mi to, prý, jak by taková slečna jako já mohla být sama. Argumentovala jsem, že jsem velmi náročná :-) Lidé kolem nás neustále proudili sem a tam, ale pro nás dva jako by se na chvíli zastavil čas. Přeskočila mezi námi jiskra, ale tak mocná, že takhle napoprvé se mi ještě nikdy nic takového nestalo. Popravdě řečeno, do tohohle pána bych se dokázala i zamilovat. Nevím, zda byl víc sympatický nebo pohledný. A ta jeho roztomilá čeština!
Ihned mě chtěl pozvat na kafe, ovšem nemohla jsem přijmout, čas mě trochu tlačil - a stejně už jsem měla být tou dobou jinde. Požádal mě tedy o telefonní kontakt. Stála jsem před velkým rozhodnutím; nebo alespoň mi velké připadalo. Dát mu číslo a těšit se, že ho znovu uvidím, nebo s díky odmítnout a pokračovat dál, pryč a neohlížet se. Stála jsem na pomyslné křižovatce.
Své číslo jsem panu K nakousnutí nedala. Je to asi k smíchu, ale to by mi tak chybělo se do někoho zaláskovat. Jsem spokojená s tím, jak se věci vyvíjí. A další komplikace? Ne, děkuji. Tsss. A pak že bojuji proti stereotypu; to si parádně protiřečím.

Zbytek dne jsem myslela na toho milého Chorvata. Snažila jsem si vybavit gesta, která používal, tupě jsem se usmívala do prázdna, když jsem si v hlavě přehrávala, jak něžně zní jeho 'š' a nebo jak vůbec není schopen vyslovit 'ž'.

Druhý den jsem bezmyšlenkovitě bloumala po centru a říkala si, co asi teď pan K nakousnutí dělá. Pár vteřin na to se stala zaručeně největší náhoda tohoto tisíciletí; na tom samém místě jsem HO potkala! Jakmile mě spatřil, zazubil se a razil si cestu davem přímo ke mně. Ahój, řekl. Opětovala jsem pozdrav a byla neuvěřitelným způsobem ráda, že ho zase vidím. Tentokrát jsem mu už dala číslo, protože to celé mělo dost času, aby se mi rozleželo v hlavě.
Počkej malý moment, řekl, a odskočil si do auta. Přinesl mi svoje oblíbené CDčko, abych si ho poslechla. Opět se zastavil čas, dívali jsme se jeden druhému do očí, slova byla skoro zbytečná.

Tohle bylo něco famózního. Píšu o panu K nakousnutí a chvěji se po celém těle. Zasmějte se mi, prosím. Já to teď totiž dělám v jednom kuse.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 28. července 2010 v 20:34 | Reagovat

Další pán do sbírky? Alespoň budu mít o čem číst.

2 Karmína Karmína | 30. července 2010 v 20:24 | Reagovat

Mám ráda tvoje texty, píšeš tak inteligentně a občas mi to připomíná tak moc věcí... tak moc důvěrně známích situací.
Těším se na další článek!

3 renuška renuška | 3. srpna 2010 v 21:27 | Reagovat

Divím se a nemám čemu. Žena Tvého ražení a sebevědomí, jistá sama sebou musí být magnetem pro každého normálního muže. Téměř :-D. Žel to neznamená, že kolem sebe budeme mít prostředí bez prachu a bordelu na podlaze :-(

4 Molly Molly | 22. ledna 2011 v 11:27 | Reagovat

Super uplně si to dovedu představit. A když si napsala, že si mu nedala číslo bylo mi to úplně líto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama